Hořící keř – Pravda o táborech – Noviny Asociace křesťanských mezinárodních táborů

Nedávno jsem se na nedělní bohoslužbě dal do řeči s tátou mého kamaráda. Když jsem se ho zeptal, proč tak dlouho nebyl v kostele, odpověděl, že v životě navštívil mnoho bohoslužeb a už ho unavují slogany. Snažil jsem se mu vysvětlit něco o viditelné a neviditelné církvi, kdy je Bůh uprostřed svého lidu, ale nepřesvědčil jsem ho. Na konci rozhovoru jsem si uvědomil, že v poslední době sám vnímám v kostele jen to „viditelné“: děti dělají hluk, dospělí chodí po sále, všude drobky od dětských svačin, kazatelé se klopýtají nebo mluví velmi neobratně. Není snadné neustále stoupat do nebe! Zdá se, že tomu všechno kolem vás brání. V hlavě se objevují myšlenky, že před vámi je jen šedivý všední život a už se nemůže stát nic dobrého. Realita je taková, život je drsný. Sám nechápu, v jakém okamžiku jsem přestal vidět vertikálu, která dává skutečnou naději!

Ukázalo se mi, že se má očekávání mění v realitu: v životě se přestávají dít zázraky, radost, barvy, nápady odtékají. Dobré události (například svatba kamaráda) vůbec nevyvolávají úžas – místo toho se objevuje nervozita a cukání oka. Přemýšlela jsem o svých přesvědčeních: o tom, co mě nadchlo, co mě fascinuje a co je mým vodítkem. To mě vedlo k zamyšlení nad vnímáním života.

V polovině minulého století doplula k břehům Skotska loď naložená lahvemi madeiry. Jeden nový námořník sestoupil do nákladového prostoru s chladicím zařízením, aby zkontroloval, zda bylo vše vyloženo. V tuto chvíli jiný námořník, který si svého druha nevšiml, zavřel prostor v domnění, že tam nikdo není. Loď se vydala zpět do svého domovského přístavu. Křik zavřeného námořníka nebyl slyšet nahoře, jeho tělo stále více svíral chlad. Přestože se v nákladovém prostoru nacházelo jídlo, pochopil, že sotva přežije. Pak začal kusem kovové tyče psát příběh své bolestivé smrti na přepážky lodi. Hodinu za hodinou zaznamenával, jak mu omrzly prsty, jak mu znecitlivěly ruce a nohy. Když loď přistála u břehu a nákladový prostor byl otevřen, námořník byl již mrtvý. Příběh o jeho smrti, poškrábaný na přepážkách, šokoval všechny: loď na této plavbě plula bez nákladu, nebylo třeba zapínat ledničky a teplota vzduchu v prostoru byla +15 stupňů. Pitva však ukázala, že námořník zemřel na omrzliny. Myslel si, že ledničky stále fungují. Zemřel, protože si byl jistý, že mrzne.

Ukazuje se, že naše budoucnost se může stát tím, co nám je popsáno – ne předpovězeno, na rozdíl od skutečného proroctví přicházejícího od Boha, ale popsáno – a pak si ji člověk sám naplní, a to do posledního detailu. Tento jev se v psychologii nazývá „sebenaplňující se proroctví“. Mechanismus jeho působení poprvé popsal americký psycholog Robert Rosenthal. Vědecky zní jeho formulace takto: pokud člověk definuje situaci jako skutečnou, je skutečná i ve svých důsledcích. V praxi to znamená, že naše důvěra v „proroctví“ může být tak velká, že ovlivní naše chování – nebo se sami povedeme k jeho naplnění. Naše očekávání utvářejí naši budoucnost. Aby profesor Rosenthal potvrdil své tvrzení, provedl na jedné základní škole studii – testy, jejichž cílem bylo identifikovat schopné žáky, kteří by do konce školního roku dosáhli dalšího průlomu ve svém učení. Seznam schopných žáků byl předán učitelům. Profesor vybíral jména náhodně, ale učitelé to netušili. Do konce roku byly všechny děti na seznamu výrazně napřed před svými vrstevníky, a to nebyla náhoda. Učitelé, ať už chtěně či nechtěně, sdělovali studentům svá očekávání – a ti je splnili.

Mám ve své pedagogické praxi podobný případ. Tehdy mi, studentovi pátého ročníku, slíbili, že mi během školní praxe v oboru „Dějiny civilizací“ přidělí „pokročilou“ třídu s dobrým studijním prospěchem. Těsně před hodinou se ale rozvrh změnil a zapomněli mi o tom říct. Na hodinu přišla třída s nejhorším studijním prospěchem ve škole: tvořily ji děti, které se nechtěly učit. Ale moje očekávání od třídy byla opačná: byl jsem si jistý, že se chtějí a mohou učit. K překvapení ředitele školy, který přišel na hodinu, aby mě v obtížné situaci podpořil, jsme o daném tématu s nadšením diskutovali 45 minut. Každý student chtěl vyjádřit svůj názor, hodina proběhla v pracovní atmosféře a splnila stanovené cíle.

Pokud definujete situaci jako reálnou, budete schopni dosáhnout odpovídajících výsledků. Ukazuje se, že v tom, jak definujete svou realitu, musíte být k sobě nesmírně upřímní. Celý život zůstáváme ve statusu studenta, hledáme autoritativní názor a když ho najdeme a uvěříme mu, kreslíme si svou budoucnost. Celá otázka zní: v co nebo v koho věříme? K čemu se naše víra bude držet, jaké tvrzení se usadí v mysli, koho si zvolíme za svého učitele? V jistém smyslu naše budoucnost není soubor událostí, ale soubor našich přesvědčení, která se pak v těchto událostech ztělesní. Ukazuje se, že žít „natahování se vpřed“ je dílem naší přirozenosti, úsilím, které musíme denně vynakládat. A pokud už něčím hoříme, pak je naším úkolem zajistit, aby tento plamen nezhasl. Samozřejmě je tu také svrchovaná vůle Boží: On tvoří dějiny, ale myslím, že mu můžeme také bránit svým přesvědčením: „A nemohl tam učinit žádný zázrak… a žasl nad jejich nevírou“ (Marek 6:3).

Poslední měsíc jsem sledoval, jak táta mého kamaráda chodí do kostela. Setkáváme se s radostí – možná viděl hořící keř, který „Pán zapálil“. Chci ho taky vidět. Vždycky.

Svetlana Yudina (Jekatěrinburg)