Ikonografie staroegyptského boha Anubise – téma vědeckého článku o historii a archeologii, přečtěte si text výzkumné práce zdarma v elektronické knihovně CyberLeninka

Ztotožnění Saturna s postavou s hlavou šakala vypadá velmi přirozeně i z pohledu egyptské mytologie. Předpokládá se, že hlava šakala v egyptských kresbách označovala „boha Anubise“ [9], s. 15. „Mytologický slovník“ uvádí: „Anubis (řecky), Inpu (egyptsky), v egyptské mytologii bůh patron mrtvých; uctíván v podobě ležícího černého šakala nebo divokého psa Saba, nebo v podobě muže s hlavou šakala nebo psa. Podle „Textů pyramid“ byl Anubis hlavní bůh říše mrtvých» [26], str. 49. Saturn byl také považován božstvo říše mrtvých[26], s. 488. Jak jsme viděli, toto bylo často zdůrazňováno na středověkých vyobrazeních planety Saturn. Viz [1], s. 657 a obr. 4.32 uvedený výše.

Na druhou stranu se věří, že egyptský „bůh Anubis“ byl Řeky ztotožňován s Hermem, který byl zase ztotožňován s římským Merkurem [26], s. 50, 151. Anubis na egyptských vyobrazeních by tedy mohl odpovídat nejen Saturnu, ale i Merkuru. V naší studii egyptských zvěrokruhů jsme tuto možnost také zvažovali.

V důsledku našich výpočtů se ukázalo, že šakalí hlava v egyptské symbolice může skutečně odpovídat jak planetě Saturn, tak planetě Merkur. Například na „velkém“ esnském zvěrokruhu je to postava Merkuru, která má šakalí hlavu. S největší pravděpodobností je Merkur vybaven šakalí hlavou i na „thébském barevném“ zvěrokruhu „OU“, kde Saturn má hlavu ibise, obr. 4.31 (OU). I když je třeba říci, že v druhém případě jsou Saturn a Merkur podle námi získaného astronomického řešení velmi blízko sebe – jak je znázorněno na zvěrokruhu. Astronomický výpočet proto nemůže pomoci při „rozdělování rolí“ mezi symboly Saturnu a Merkuru na zvěrokruhu „OU“. Viz obr. 4.31 (OU), stejně jako obr. 4.45 (OU) níže.

Ale pro Merkura je symbolika šakalí hlavy na egyptských zvěrokruzích spíše výjimkou než pravidlem. Merkur, jak jsme zjistili, byl na nich nejčastěji zobrazován s lidskou tváří. Pokud má jeho postava dvě tváře, jedna z těchto dvou tváří je lidská. O Merkurovi si povíme podrobněji níže.

Takže otázka, na které planetě přesně byl cestovatel s hlavou šakala zobrazen na egyptských zvěrokruzích, byla zodpovězena různými způsoby. Pojďme se na to podívat podrobněji.

N. A. Morozov, když hovořil o vyobrazeních kulatého zvěrokruhu z Dendery, se domníval, že egyptský Anubis s hlavou šakala je symbolem Saturnu [4], svazek 6, str. 653, 658, 678. Morozovova myšlenka byla celkově správná. Na kulatém zvěrokruhu, o kterém Morozov v tomto případě psal, je však Saturn zobrazen s hlavou býka, nikoli šakala. To je jasně viditelné, pokud použijeme kvalitnější snímky kulatého zvěrokruhu, než jaké měl k dispozici Morozov. Viz obr. 4.31 (DR), stejně jako výše zmíněné kresby obr. 1.30 a obr. 1.31. Tlama šakala na egyptských kresbách byla mnohem protáhlejší než tlama Saturnu na kulatém zvěrokruhu. Viz například vyobrazení Anubise se šakalovou hlavou na obr. 3.7.

Mytologický slovník naopak uvádí, že egyptský Anubis odpovídal Merkuru, nikoli Saturnu, viz výše.

Možná je tento zmatek částečně vysvětlen následující okolností. Ukazuje se, že mezi „starověkými“ egyptskými „bohy“ existuje další „bůh“, který je svým vzhledem prakticky nerozeznatelný od Anubise. Tím je Seth neboli Seth, „bůh zkázy“ [9], s. 14, „zosobnění zlého principu, zabiják Osirise“ [26], s. 496. Seth byl také zobrazován s planetární holí v rukou, obr. 3.7. To znamená, že s největší pravděpodobností odpovídal nějaké planetě. Z hlediska jeho extrémně „zlověstných“ vlastností by to mělo být jednoznačně. SaturnDokonce i jeho jméno „Seth“ se jasně podobá jménu Saturn.

Vyobrazení „egyptského boha“ Setha jsme již ukázali výše na obr. 3.7. Další vyobrazení Setha, stejně jako Anubise, je na obr. 4.34. Oba vyobrazení jasně ukazují téměř úplnou shodu egyptských vyobrazení Anubise a Setha. Anubis má hlavu šakala a Seth má téměř stejnou hlavu, obr. 3.7, obr. 4.34. Pravděpodobně, aby egyptologové nějak zakryli tuto zjevnou shodu s Anubisem, vyhýbavě nazývají Sethovu hlavu „hlavou netvora“ [9], s. 15. Říká se, že Egypťané zobrazovali nějaký druh netvora, který věda neznámá. Nevíme a ani nechceme vědět, jakému zvířeti se podobá. Všichni ostatní egyptští „bohové“ však mají hlavy velmi specifických zvířat, a nikoli pohádkových nestvůr. Viz například obr. 3.7.

Seth je s největší pravděpodobností Saturn s hlavou šakala a Anubis je Merkur s hlavou téhož šakala. Hlavy těchto „egyptských bohů“ jsou tedy stejné, ale jména se liší. Protože představují různé planety. Stejná egyptská postava s hlavou šakala se nazývá buď Anubis, nebo Thovt – podle toho, jaký nápis je vedle ní.

Pak se ale ukáže, že stejný symbol – mužská postava s hlavou šakala – mohli „staří“ Egypťané používat k zobrazení planety Saturn i planety Merkur. Zřejmě se přesně to stalo.

Šakalí hlava není jediným symbolem, který by mohl odkazovat na Saturn i Merkur. Dalším příkladem je hlava ibise.

„Starověký“ egyptský bůh s hlavou ibise se nazývá „Thoth“. Jeho vyobrazení jsou uvedena na obr. 3.7 a obr. 4.34. Předpokládá se, že egyptský Thot-ibis odpovídal řeckému Hermovi, tj. Rtuť„Živý ibis byl zasvěcen bohu Thothovi – řeckému Hermovi; po smrti byl mumifikován a uložen do hliněné nádoby“ – čteme v popisech zvyků „starověkého“ Egypta [7], s. 12. Takže podle názoru egyptologů ten – je Rtuť.

Ukazuje se však, že v některých případech ibis-Thoth na egyptských zvěrokruzích neoznačoval Merkur, ale SaturnZde je například obrázek Saturnu na „malém“ esnském zvěrokruhu „EM“, obr. 4.31 (EM), který jsme objevili v průběhu astronomických výpočtů. Ukázalo se, že Saturn je na něm znázorněn jako průvod tří mužských postav-cestovatelů s planetárními holemi, obr. 4.31 (EM). Dva vnější cestovatelé tohoto průvodu mají beraní hlavy a ten prostřední má. Hlava ibiseSaturn je zde tedy zobrazen s hlavou ibise (a také s hlavou berana). Saturna s hlavou ibise vidíme také na „thébském barevném“ zvěrokruhu, obr. 4.31 (OU). To je v dobré shodě se skutečností, že podle některých badatelů byla Thovt a Set jména stejného „starověkého egyptského boha“ [40], citováno z [38], II, s. 78. 80.

Více než 800 000 knih a audioknih!

Dostat 2 měsíce předplatného Litres jako dárek a užívejte si neomezené čtení

Tento text je informační list.

Podobná témata vědeckých prací z historie a archeologie, autor vědecké práce — Gorbushina A. A., Ilyin M. S.

Nápisy na stélách vojevůdce Kasa. Překlad a historický komentář
Zvířecí bohové starověkého Egypta
Srovnávací charakteristika staroegyptských bohů Anubise a Upuata

O symbolice a významu obrazu volavky Benu v „oficiálním“ a „lidovém“ náboženství: osirské a rituální aspekty

K otázce studia sakkárských pohřebních rubášů
i Nemůžete najít, co potřebujete? Vyzkoušejte službu výběru literatury.

Text vědecké práce na téma „Ikonografie staroegyptského boha Anubise“

Seznam zdrojů a literatury

1.GAPK F. 1610. Op. 1. D.206. L. 4.

2.GAPK F. 1610. Op. 1. D.205. L.7.

3.GAPK F. 1610. Op. 1. D.646. L.2,4,5,7,8.

4.GAPK F. 1610. Op. 1. D.648. L. 1-4, 7, 10.

1.GAPK F. 1610. Op. 1. D.657. L.1,3.

2. Ginzburg K., Sýr a červi. Obraz světa mlynáře, který žil v 2000. století. Moskva, XNUMX.

3. Mikrohistorie [Elektronický zdroj] — Způsob přístupu k článku — http://www.lomonosov-

Gorbušina A.A., Historická fakulta. Vedoucí: M.S. Iljin

Ikonografie starověkého egyptského boha Anubise

Chronologický rámec. Spodní hranice je definována obdobím, během kterého se objevují první hmotné prameny, konkrétně kultury Badari a El-Amra (Naqada I), datované do poloviny pátého tisíciletí před naším letopočtem.

Horní hranice je definována spíše podmíněně – jedná se o dobu vlády

18. dynastie, kdy vznikly nejlepší ukázky „Knihy mrtvých“, která slouží jako hlavní písemný pramen v tomto díle.

Územní rozsah studie je omezen na údolí Nilu, po celé jeho délce až k třetímu kataraktu, jelikož se dále rozvíjely zcela odlišné kultury, které daly vzniknout dalším náboženským názorům. Částečně jsou však dotčeny i hranice Núbie, jelikož jedna z kultur, jejíž prameny byly v této práci použity, byla rozšířena na severu této země.

V nejširším slova smyslu existují dva hlavní způsoby zobrazování Anubise: první je jako zvíře a druhý jako muž s hlavou, obvykle téhož zvířete. Tato dualita je charakteristická pro většinu egyptských božstev; vychází ze starověké tradice založené na prvních náboženských přesvědčeních – totemismu a fetišismu, které vznikly dlouho před vznikem jednotného státu na území starověkého Egypta. Totemismus se objevuje v nejstarším období společenského vývoje společnosti – mezi 80 000 a 10 000 př. n. l., a na území starověkého Egypta se totemismus značně rozšířil. Na fragmentech neolitické keramiky nalezené na území starověkého Egypta se často vyskytují obrazy zvířat nebo rostlin, obvykle umístěné na dně nádob. Takové obrazy sloužily jako pečeť – symbol určitého nomu, ve kterém byla daná věc vyrobena.

Při přechodu od kmenových vztahů k teritoriálním se totemy stávají lokálními a postupně se mění v božstva.

Ve výtvarném umění taková božstva nabývala antropomorfního vzhledu v kombinaci se zvířecími rysy. Starý způsob zobrazování však nezmizel, ale nadále existoval paralelně s novým. Například v hrobce šlechtice Senedjena (začátek vlády XIX. dynastie) z Údolí řemeslníků lze v jedné hale vidět obě verze obrazu Anubise.

Také nejstarší ikonografie nám ukazuje, že Anubis mohl mít ženský původ. Paleta z Metropolitního muzea zobrazuje dvě šakalí samice, jak sají svá štěňata. Dá se říci, že egyptské náboženství jako celek se vyznačovalo tzv. „bisexuálními“ (Budge, 2009, s. 18) bohy, tedy že téměř každý bůh měl ženský protějšek.

V zvířecí podobě, konkrétně v podobě ležícího černého šakala nebo divokého psa, byl SabAnubis obvykle uctíván v chrámech. Tento způsob zobrazení se nachází i na předdynastických břidlicových paletách.

Je třeba také poznamenat, že takto byl Anubis zobrazován od pradávna na pečetích stráží nekropolí ve starověkém Egyptě, jejichž otisky pokrývaly zazděné vchody do hrobek. Jedním z nejznámějších je otisk pečeti s ležícím šakalem z hrobky Tutanchamona; zapečetil nejen samotnou hrobku, ale i truhly faraona. Na této pečeti jsou kromě obrazu Anubise také vyobrazení devíti svázaných cizích zajatců, kteří se v tomto případě identifikují jako lupiči, před nimiž Anubis nekropole chrání. V roli boha strážce nekropole nese Anubis přídomek „Ten, kdo je na svém pahorku“ – Anubis Tepi dju ef. (Starověká egyptská kniha mrtvých, 2004. – s. 120)

V Tutanchamonově hrobce byla také nalezena velkolepá socha černého Anubise ležícího na pozlacené hrudi, po jejíchž stranách jsou nápisy odkazující nás na obraz Anubise jako syna Osirise Imiuta, který dal svému mrtvému otci svou kůži, když ji potřeboval k znovuzrození. V těchto nápisech se Anubis před námi objevuje v další ze svých hypostáz – totiž jako hlava božského baldachýnu, mající přídomek Khenti sekh netcher (doslova „první z božského baldachýnu“). „Božský baldachýn“ je zpravidla místo nacházející se u vchodu do hrobky, ve kterém se prováděl obřad „otevření úst a očí“. Na konci tohoto obřadu, jehož podrobný popis se nachází v Knize mrtvých, mohl zesnulý vidět, jíst, pít a mluvit.

Druhý způsob zobrazení Anubise jako muže s hlavou šakala, jak je uvedeno výše, se objevuje později. Anubis s hlavou šakala a lidským tělem může zaujímat různé pózy – stát vzpřímeně, pokrčit jedno koleno, opřít se nad mumii a také sedět na trůnu. Póza, ve které byl bůh zobrazen, závisela nejen na uměleckém pojetí autora, ale také na významu, který měl být do obrazu vložen.

Náramek královny Achhotepy z 18. dynastie zobrazuje klečícího Anubise, což je póza, která je standardní pro znázornění soudu v podsvětí na vinětech v různých verzích Knihy mrtvých: Anubis klečící váží na vahách srdce zesnulého a pero Maat. V této kompozici Anubis působí jako zapisovatel srdcí: to je jeho hlavní funkce, kterou věrně vykonával při soudu Osirise v podsvětí.

Anubis se sklání nad mumií a vykonává jednu ze svých nejdůležitějších funkcí: funkci boha balzamování. Zde je bůh znázorněn jako Anubis Heri Seshet, „Ten, kdo je nad tajemstvím“, a provádí balzamovací rituál.

Barvy, ve kterých byl Anubis obvykle malován, stejně jako jeho pózy, nesou velký význam. Nejběžnější barvou byla černá, odlišná od přirozené barvy šakalů, spojované s vírou v posmrtný život, tak důležitou pro každého Egypťana. Černá je barvou úrodné nilské půdy, symbolem vzkříšení. Tato barva je úzce spjata s kulty Osirise a Mina, jejichž obrazy byly často pokryty směsí uhlí a pryskyřice. Také černé obrazy Anubise jako „pána balzamovací klenby“ nás opět odkazují na jeho hlavní funkci – uchování těla zesnulého. Černá pryskyřice, která byla posvátná, se hojně používala při balzamování.

Další barevnou charakteristikou Anubise je zelená. Bylo nalezeno velké množství amuletů ve tvaru šakala vyrobených ze zelené fajánse. Zelená opět spojuje kult Anubise s kultem Osirise, jako boha plodnosti a životodárných sil.

Možné jsou i bílé varianty zbarvení těla a hlavy Anubise, například na sarkofágu Amenhotepa II. V tomto případě je bílá barva spojena s barvou lněného rubáše mumie.

Že. lze vyvodit následující závěry:

V obrazech Anubise existovala poměrně široká škála variací. A v každém konkrétním případě bůh plní různé funkce a nese různé epitety.

Rozmanitost epitet je zase spojena se skutečností, že v rané éře byl v každém nomu, v každé jednotlivé vesnici, uctíván jeho vlastní bůh, kterému byly připisovány určité vlastnosti, avšak později, se sjednocením země během formování jednotného náboženského systému, vznikla potřeba určitého uspořádání počtu bohů, v důsledku čehož byli sjednoceni do kultu jediného boha, obdařeného různými vlastnostmi.

Seznam pramenů a literatury

1. Egyptská kniha mrtvých. W. Budge. – Petrohrad: Nakladatelství. Skupina „Azbuka-Classic“, 2010. – 528 s.

2. Čegodajev M.A. Kniha Nebeské krávy. Překlad a komentář // Dějiny starověkého Východu. Texty a dokumenty. Moskva, 2002. S. 110-116.

3. Texty pyramid. — Pod generální redakcí A. S. Četveruchina. — Petrohrad: Časopis „Něva“; „Letní zahrada“, 2000. — 464 s.

4.Fisher HGFragment pozdně prehistorického egyptského reliéfu z východní delty // 1958

5. Budge W. Magie starověkého Egypta. Tajemství Knihy mrtvých. / Z angličtiny přeložila T.E. Lyubovskaya. – M.: ZAO Centerpoligraf, 2004. – 207 s.

6. Budge W. Starověký Egypt: Duchové, modly a bohové. / Z angličtiny přeložil L.A. Igorevskij. – M.: ZAO Centerpoligraf, 2009. – 478 s.

Gorošenkina E.A., Historická fakulta Školitel: PhD. v oboru historie, docent V.I. Zemenko

Genderové stereotypy tradiční Indie skrze prizma vizuální grafiky

Výzkum formování genderových stereotypů zejména a studium hlavních charakteristik genderové nerovnosti obecně je do značné míry orientováno na evropské dějiny. Stojí však za zmínku, že historicky mnoho procesů charakteristických pro Západ probíhá na Východě svým vlastním způsobem. Dominantní charakteristikou genderových vztahů na tradičním Východě je tedy genderová asymetrie, jejíž problém formování má mnohovrstevnaté řešení. Tradiční Indie není výjimkou.

Při studiu problému genderových stereotypů v tradiční Indii vycházíme ze skutečnosti, že genderový stereotyp je stabilní, společensky sdílená představa o osobních vlastnostech a vzorcích chování mužů a žen, jakož i o genderové specifičnosti sociálních rolí. Je známo, že v Indii, stejně jako na celém Východě, genderové stereotypy určují závislé, podřízené postavení žen ve vztahu k mužům. To lze vysledovat nejen prostřednictvím písemných, ale i vizuálních materiálů.

L. P. Repina, vycházející z modelu genderové analýzy vyvinutého Joan Scottovou, píše, že při studiu genderové historie se vyskytují komplexy, které lze podmíněně označit jako kulturně-symbolické, normativní-interpretační, sociálně-

institucionální a individuálně-psychologické (Repina, 2002, s. 514).

Pokud se zaměříme na kulturně-symbolický komplex, poznamenáváme, že moderní badatelé čelí úkolu hledání nových typů pramenů a vývoje metodologie pro práci s nimi. V tomto ohledu stojí za to věnovat pozornost vizuálním historickým pramenům, s nimiž dosud nebyla vyvinuta jednotná metodologie pro práci.

Vizuální historické prameny (malba, sochařství, fotografie, hrané a dokumentární filmy atd.) se v současném výzkumu každodenní a genderové historie dosud příliš nepoužívají. Domníváme se však, že je možné nastolit otázku využití vizuálních historických pramenů jako doplňkových (a v některých případech nezávislých)