5 otázek o rozchodu

Specialista na Tritfield, gestalt terapeut Alexander Chigir, odpovídá na 5 otázek o odloučení. Proč je to vždy tak bolestivé, co dělat, když se chcete odloučit, ale prostě to nejde, a jak psychoterapie pomáhá překonat tento oceán zážitků?

Je možné se rozejít „správně“, bezbolestně?

Nemyslím si, že existuje správný nebo špatný způsob, jak se rozejít. Ale pokud mohu pozorovat, existují určité zvláštnosti toho, jak se různí lidé rozcházejí. Například můžete prostředí velmi konfliktní, tedy rozejít se agresivně. Lidé si často předem uvědomí a pochopí, že je tu něco špatně a je čas vztah ukončit, a pak je konflikt jako jeden ze způsobů, jak se mu přímo nepostavit. Můžete situaci vyhrotit, prostředí učinit prostě nesnesitelným (otravováním, nespokojeností, nepřímou agresí) – a pak je to jako způsob, jak daného člověka z vztahu vytlačit.

Podle mého názoru je nejharmoničtější, ale zároveň nejtěžší způsob, jak se rozejít, setkat se a promluvit si přímo: „Chvíli jsme spolu šli, teď už nejsme na stejné cestě. Asi se musíme rozejít.“ To je samozřejmě obtížné, protože to zahrnuje různé pocity – zejména trapnost, vinu, ale také silný smutek. Lidé se s tím často těžko vyrovnávají, a tak používají vše, co jsem vyjmenoval dříve.

Chci se rozejít, ale nemůžu. Co mám dělat?

Proč se nemůžeme snadno rozejít? Protože v těchto vztazích je nějaká hodnota. Je tam buď blízkost, nebo čas, nebo události – něco, kde jsme si velmi blízcí. A v jistém smyslu není zradit tuto hodnotu snadné. Navrhuji, abychom si udělali čas a jen se dívali. Pokud se jedná o vztah, který trvá pět let, můžete si vzít šest měsíců, rok, několik měsíců – nedělat žádná rozhodnutí, ale jen sledovat své reakce, co se děje, pozorovat. Protože existuje přesvědčení, že když se rozhodnu rozejít, musím se rozejít zítra. Ale nemusí to tak být: můžu jen sledovat, co se děje, můžu si to rozmyslet. Úkolem je, aby si člověk dal svobodu: „Můžu se rozejít, můžu se nerozejít“ – a paradoxně, když si tuto svobodu vezmeme pro sebe, může vzniknout celá řada neobvyklých rozhodnutí.

Jak se vypořádat s tím, když mě někdo vyhodí?

První věc, kterou bych rád řekl, je, že slova mají význam. Právě ten pohled na svět, kdy mohu být opuštěn, mě dělá objektem, nikoli subjektem. Bere mi to sílu, jako by mi to bralo vůli. Takže místo „opustit“ je to spíše jako „rozejít se“.

Za druhé, neznám lepší způsob, než si promluvit, verbalizovat, mluvit o tom, co se v tomto vztahu děje. Pokud vás například někdo náhle opustí, muž přijde domů a zjistí, že její věci už tam nejsou, říká se tomu rozchod, je to velmi bolestivé. Proto by bylo dobré navštívit terapeuta, nebo pokud máte blízké přátele, můžete se o to s přáteli nějak podělit. To bude vyžadovat hodně podpory. Nejdůležitější je nechat své pocity plynout, prožít pocity, které se objevují. Existuje metafora o oceánu a bouři: když se taková situace stala, bylo to, jako bych byla v oceánu na vlnách. Jediné, co můžu dělat, je snažit se zůstat nahoře, oceán mě nese, kam chce a jak chce. Tento oceán je můj vnitřní emocionální život. Vlna přichází a odchází, někdy udeří silněji, někdy slaběji. Jediné, co můžu dělat, je prostě se oddat proudu. To je jediný způsob, jak harmonicky prožít situaci odloučení.

Může mi terapeut pomoci udržet si partnera/partnerku?

Statistiky bohužel ukazují, že ze 100 % párů, které přijdou na terapii, se jich 70 % rozejde. To není ani dobré, ani špatné, lidé prostě zjistí, že si pravděpodobně už „nepatří“, nevycházejí spolu tak dobře jako dřív. Ale to jim pomáhá žít svůj život – a získat ho zpět!

Jak dlouho obvykle trvá přežít rozchod?

Rozchody jsou spojeny s takovou emocí, s takovým procesem, jako je zármutek. Když se rozejdeme, spustí se proces zármutku. Normálně, když ztratíme něco pro nás opravdu cenného, proces zármutku trvá šest měsíců až rok. Možná bych řekl, že ještě asi rok poté probíhá periodický smutek, kdy je člověk stále nějakým způsobem dohnán.

Ale pokud se jednalo o hodnotný, cenný vztah, který trval mnoho let, pak smutek pravděpodobně s člověkem zůstává navždy. Vrátí se do normálního života, ale někdy se tento pocit stále objevuje – a pak je třeba mu dát prostor. Je to dáno tím, že nás bolí, když se rozcházíme, a nezáleží na tom, na čí straně jsme – na straně toho, kdo odchází, nebo na straně toho, kdo je opuštěn. Pro mě je tato bolest ukazatelem hodnoty. Pokud řeknou: „No, rozešli jsme se, o měsíc později už nic necítím.“ No, pak to znamená, že tyto vztahy pro daného člověka nic neznamenaly, pokud může tak snadno odejít.

Proto bych rád řekl, že bolest je normální. Není třeba ji nijak zvlášť otupovat, utěšovat ani s ní dělat cokoli zvláštního. Je to ukazatel hodnoty toho, co bylo v minulosti, ale bohužel už je pryč.

Jak psychoterapie pomáhá s rozchody?

Psychoterapie pomáhá podporovat proces cítění a prožívat to, co je. Jak jsem již řekl, plavat v tomto oceánu s maximální silou a hloubkou, která je možná. To je první věc. A druhá věc je, zdá se mi, že terapie pomáhá dát nějaký existenciální smysl tomu, co se děje uvnitř. Aby člověk mohl pochopit, co se v jeho životě obecně děje v souvislosti s tímto konkrétním rozchodem nebo řadou rozchodů, že je to jeho život, a obecně aby nějak více pochopil sám sebe, ponořil se do svých vlastních významů, do prožívání svého života. To je další, zdá se mi, velmi důležitá oblast.

Konzultuje s klienty s vysokou úrovní úzkosti, panickými atakami a problémy ve vztazích. Pomáhá vyrovnat se s následky traumatu. Pracuje s existenciálními problémy.