Co je to Čechy? | Kultura |
V roce 1427 byla Paříž obsazena. Tentokrát ne zuřivými Normany v děsivých rohatých přilbách, ne hordami křivonohých divokých hunských jezdců, ne krutými Angličany v ocelovém brnění. Město obýval kmen, který dával přednost životu ne v domech, ale pod širým nebem, ve stanech. Cikáni.
Luba V. Nel Shutterstock.com
Byli to tuláci a vskutku podivní lidé. Nikdo nerozuměl jejich jazyku. Neobchodovali, ale v umění klamání předčili lstivé obchodníky uznávané v celé tehdejší Evropě: Benátčany, Židy, a dokonce i Řeky. Pustili se do předpovídání budoucnosti a uspěli. Angličané věřili, že tito tmavovlasí nově příchozí ovládají tajemství egyptských kněží a pocházejí z Egypta. Proto se jim v angličtině říkalo gipsy (cikáni). Francouzi to ale věděli jistě: cikánský kmen pocházel z východního okraje Evropy, z Čech. Ve francouzštině se jim tedy začalo říkat les bohémiens (les bohémiens).
Události tehdejší doby popíše o čtyři sta let později ve svém charakteristickém stylu mnohomluvného romantismu spisovatel V. Hugo. Mimochodem, díky jeho slavnému románu „Notre Dame de Paris“ se Francouzům, ačkoli v 19. století, konečně podařilo dokončit a vylepšit hlavní katedrálu svého hlavního města. Lepší pozdě než nikdy.
V této době si Romové již našli své místo v životě Evropy a seznámili se ve Francii. Což však nezabránilo těm samým Francouzům, aby je stále neměli rádi jako cizince žijící zcela neklidným, ale zároveň bezstarostným a veselým životem. Slovo „románství“ („bohéme“) jako charakteristika takového života se ve francouzském jazyce zakořenilo a mělo negativní konotaci.
Slovo získalo pozitivní konotaci v polovině 19. století. V roce 1849 byl vydán román Scény ze života Čechů (Scenes de la vie de Boheme) od francouzského spisovatele Henryho Murgera. Román zobrazuje bezstarostný a veselý život pařížských studentů. Na konci románu bývalí studenti „vycházejí do života“, stávají se vážnými a správnými lidmi. A „cikánský“ život pro ně zůstává nejlepší vzpomínkou na život. V roce 1896 napsal skladatel G. Puccini operu „La Bohème“ na námět díla A. Murgera, čímž se toto slovo konečně rozšířilo. „Bohemiáni“ se začali nazývat kreativní lidé (a zpravidla mladí), jejichž talent není společností (zatím?) žádaný, což znamená, že jejich výdělky jsou náhodné a hubené. Žijí více než skromně, ale jsou zapojeni do „vysokého světa umění“. Henri Murger žil podobný život po dlouhou dobu, dokud ho jeho román o „chudých studentech“ neproslavil a nepřinesl mu vytouženou prosperitu.
Koncem 19. století Paříž popsaná v románu A. Murgera již neexistovala. V novém městě, přestavěném podle plánů barona Haussmanna, nezbylo místo pro chudé, včetně studentů. Tedy téměř žádné. Jakýmsi šťastným shodou okolností bylo území kopce Montmartre dlouho považováno za předměstí, za vesnici. To znamená, že život zde byl výrazně levnější než v hlavním městě a do Paříže se dalo dostat pěšky. Stačilo sejít strmé vesnické uličky.
Vzhledem k relativní levnosti oblasti se počet obyvatel Montmartru prudce zvýšil. Žili zde lidé ze střední třídy, dělníci, a dokonce i rolníci (v Montmartru jsou stále vinice). Hlavní obyvatelstvo čtvrti však tvořila stejná bohémská populace: studenti, chudí umělci, herci a básníci. Jejich, takříkajíc, ateliéry se někdy tísnily v úžasných budovách. Které, slovy jednoho sovětského vtipu, „bojovaly o titul domova“. Například v pětipatrové budově bývalé továrny na klavíry byl jeden vodovodní kohoutek na všech pět pater a jedna toaleta s neustále bouchajícími dveřmi bez západky. K vytápění místností sloužila kamna, kterým se v porevolučním Rusku říkalo „buržoazní kamna“. Na palivo na tato kamna ale stejně nebyly peníze. Proto budoucí géniové trávili zimní dny v kavárnách. Pařížské kavárny si svou popularitu mezi Pařížany vysloužily nikoli díky vybraným jídelním lístkům, ale díky bezplatnému vytápění v zimě. Po objednání šálku kávy se zde dalo v teple strávit celý den.
Říkáte, že takhle se žít nedá? Jistě, že je – Picasso, Modigliani a mnoho dalších umělců, kteří se později proslavili, žili v Montmartru. Někteří však posmrtně. Umělec Toulouse-Lautrec zůstal kvůli dětskému zranění krátkonohým trpaslíkem. Nemohl vylézt na vrchol Montmartru. Usadil se tedy na úpatí kopce, v místní hospodě (také nevěstinci) zvané Moulin Rouge. Toulouse-Lautrec si za ubytování a ženskou náklonnost platil svými obrazy a reklamními plakáty. Díky tomu se Červený mlýn proslavil po celém světě. Předtím byl montmartrský podnik známý pouze svými „vesnickými“ cenami. A protože se nabídka zde poskytovaných služeb nelišila od podobných služeb v hospodách hlavního města, ani obyvatelé Paříže nebyli příliš líní sem chodit.
Všechno pomíjí. Po první světové válce Montmartre ztratil svůj vesnický vzhled, začal se zastavovat a stal se nedostupným pro chudé umělce, herce a spisovatele. Čechy se přesunuly na jih od Paříže, do čtvrti Montparnasse.
„Montparnasse“ ve francouzštině znamená „hora Parnas“. Tedy hora ve starověkém Řecku, kde podle legendy vyvěral pramen, z něhož čerpali inspiraci básníci. V 17. století dali tento akademický název malému kopci na okraji Paříže vtipkující studenti. Navzdory zjevné nejasnosti se název uchytil. I když byl v 18. století kopec srovnán se zemí a vytyčen zde bulvár, jmenoval se Montparnasse. Bylo to veselé místo. Byly zde kabarety a kavárny. Zrodil se zde tanec polka a kankán byl poprvé proveden v Paříži.
Umělci se sem přestěhovali z Montmartru v roce 1902, kdy se na bulváru Montparnasse začaly pronajímat ateliéry (dílny pro umělce) za směšné ceny. V blízkých kavárnách se člověk mohl v zimě zahřát, popovídat si s kolegy nebo prostě jen mít milostný poměr. Někdy se takový poměr změnil v příběh opravdové lásky, někdy šťastné, někdy ne tak šťastné. A někdy prostě s tragickým koncem, jako se to například stalo v letech 1917-1920 s krásnou Jeanne Hebuterne a Amedeem Modiglianim, který v té době ještě nebyl považován za slavného umělce, ale už umíral na alkoholismus a drogovou závislost.
Ano, pokrok v oblasti prostředků k posílení kreativity umělců a spisovatelů nezaostával za pokrokem světovým. Jestliže předchozí, „montmartrští“ umělci zobrazovali sebe a své přátele se sklenkou dobrého vína nebo panákem něčeho silnějšího, pak v roce 1901 P. Picasso odvážně maloval milovníky absintu, nápoje, který byl nejen strašně hořký, ale nepochybně i omamný. A samotné jeho obrazy, se změněnými proporcemi postav a nerealistickým barevným schématem, nám ukazují, jak svět vnímá někdo, kdo je již pod vlivem absintu. No a jen nějaký šprýmař jako Salvador Dalí se svým surrealismem mohl pochopit, co se děje v mysli pozměněné tvrdšími drogami. Kdo však nežil v Paříži.
Ne každý zdravý organismus by vydržel takový tlak drog. Pro ty, kteří ze závodu odstoupili, byl v Montparnasse hřbitov. Za truchlivým plotem se shromáždila poněkud bohémská společnost. Baudelaire, Maupassant, Ionesco, Jean-Paul Sartre, Serge Gainsbourg…
Mezi světovými válkami vzkvétal pařížský bohémský život v oblasti bulváru Montparnasse ve své rozlučkové slávě. Tentokrát ho pro potomky neproslavili skladatelé ani umělci, ale spisovatelé, a většinou z nich byli návštěvníci: E. Hemingway, G. Miller, I. Ehrenburg. Kavárny a restaurace, které popsali, „Closerie des Lilas“, „Cupole“, „Rotonda“, dodnes vybírají příjmy ze své dřívější popularity a z pečlivě uchovávaných znaků někdejší „bohémskosti“.
Nicméně i dnes se v oblasti Montparnasse můžete skvěle bavit večer. Je to jedno z center pařížského nočního života. I když je to trochu drahé, je to docela romantické a hlavně bezpečné.